Při západu slunce

V očích dva vyhaslé uhlíky,
vlasy z havraních per,
ramena třesoucí se nad prázdnými dlaněmi
a slzy tekoucí do neznáma..

Trhá smutně lístky sedmikrásky a čeká.
Má mě ráda, nemá, má mě ráda, nemá,
měla mě ráda..

Pavučina spletená z myšlenek a vzpomínek ho lapí do své náruče, vždy když se na chvíli nedívá.

Klopýtají spolu mezi kopretinami
a jsou šťastní, smějí se..
byli šťastní..

Rozsápán nepřítomně zabodává svůj prázdný pohled do dálek, které nikdo další nikdy neuvidí.

Konečky jejích kaštanových kadeří ho šimrají na špičce nosu, když se k němu sklání a v očích jí hrají pobavené jiskřičky.

Exploze. Zůstává sám,
rozleptán žalem,
v prázdnu plném utrpení.

Jak ta se uměla smát..

Není úniku. Pomoci.
Nedojde klidu. Útěchy.

Už dost. Ať to skončí, ať už to pro Bůh skončí!
Agonie odnesla rozum na svých vlnách
a mysl překryla temným plátnem.

Kap kap kap.
Rubíny se sypou po dlaních,
přes špičky prstů
a cinkají o lístky kopretin a sedmikrásek
pod jeho nohama.

Sedíc pod rozkvetlou třešní cítí vysvobození.

Zamžiká ještě naposledy k zapadajícímu kotouči slunce
a položí svou hlavu na polštář z třešňového dřeva.

Vítr mu zazpívá svou němou ukolébavku,
poslední z paprsků mu pohladí tvář.

A on, již s úsměvem hledí do jejích oříškových očí, tak známých.. A pak? Navždy se ztrácí v nekonečnosti svého zoufalství.