Vyhnaný

Jdu temným lesem
A ptám se kde jsem.
Když tu přede mnou postava-
Lehce se mi dýchat přestává.
Hrdlo se mi svírá,
Postava na mě zírá.

Zírá bez zloby, bez lásky,
To setkání sledují oblázky.
Přihlíží tiše,
Co se děje výše.
Stromy také mlčky sledují,
Jak v mysli běduji.

Postava bez tváře,
Silné ruce kováře.
Oděna v černém plášti,
Oči plné zášti.
Hlas jako hrom,
Nebo jako když se kácí strom.

Říká, že vládne tomuto kraji
A co pohledávám v jeho háji.
Má jediná pravdivá odpověď zní,
Že tudy v myšlenkách bloudím už mnoho dní.
Hledám někoho, kdo mi poradí,
Někoho, komu, že jsem kacíř nevadí.

Že jsem byl vyhnán z mé země,
I ze společnosti stejně.
Kdo mi dá vědět,
Proč svět tak zle musí hledět.
Kdo mi řekne důvod,
Kdo zastaví mi myšlenek průvod.

Postava mi dává radu:
Za to nemůže svět –
- lidi by se nad sebou měli zamyslet!
A sklopil k hrudi bradu.

Teď cítím lehký náraz,
Nahoru stoupám
A ocitám se v nebi naráz.