Splín

Od devíti k pěti chodím,
zpátečnický krok.
Já sám sebe v kruhu vodím,
asi jsem přec cvok.

Doba temna dlouho trvá,
chci na světlo teď,
nejdřív druhá až pak prvá
padla za oběť.

Vše opačně co já cítím,
řád a smysl postrádá,
i když chci a na cestu svítím,
furt mě ke tmě nabádá.

Štěstí každý den utíká,
když ho potkávám,
neví, že bych chytit ho chtěl
a tak tiše postávám.

Vždycky ho však někdo chytí,
dříve než-li já.
Povíme si jednoho dne,
až najdem se mi dva.

Pár věcí, kdyby bylo jinak
tak měl bych svatý klid,
však vždy vypline ta otázka,
zda měl bych pro co žít.

Život ten je jako knížka,
má plno velkých stran,
co představují ty tísíce
probuzených ran.

Člověk tvor je zvídavý,
i já jsem jeden z nich,
otočil bych hned pár stran
a kouknul do dalších.

Jednou jsem se neudržel
a učinil jsem tak,
nevěřil jsem vlastním očím
zda neklamal mě zrak.

Strany bílé, nikde nic,
pak došla mi ta věc,
že slova a příběhy v knize
píšeme my přec.

Zavřel jsem tu knihu tedy,
však budu psáti zas,
až moje vlasy budou v šedi,
až uběhne můj čas.

Tak otevřu tu knihu znovu,
tou dobou naposled
a podívám se, co jsem dělal
těch posledních pár let.