Strasti

Mohutný vítr se opírá do stromů,
které odolávají jeho tlaku.
Děti utíkají však domů,
po cestě plné prachu.

Už se snáší první kapky,
nesou smutek do lidských tváří,
mraky zahalily nebe jako velké čapky
a slunce už vesele nezáří.

Černý povoz vjíždí na cestu,
rakev se jen houpe,
za ním vidím nevěstu,
jak si těžce zoufe.

Ruce k nebi vztažené,
šeptá tichá slova.
Oči velmi červené,
od slz přicházejících stále znova.

Vidím dva zničené životy.
Jeden u konce svých dnů,
druhý odsouzen do věčné samoty
a k pouhému snění svých snů.

Kde je teď ta víra,
která plní lidská srdce nadějí?
Zbyla po ní jen na duši černá díra,
která se jen těžce zahojí.