Únos

Kráčím do neznáma,
podpatky dopadají na kamennou dlažbu.
On na mě čeká,
ruku svou mi podává.

V očích jeho,
vidím zradu.
Vidím v nich i to,
že obelhat by mě chtěl.

Otáčím se k odchodu…

Přiskočí ke mně,
drze mě chytí,
třímá mé zápěstí.

Snažím se,
Vymanit z jeho sevření,
On však drží pevněji,
Prosby mé nevnímá.

Dovlekl mě,
k autu černému.
Svázal mé ruce,
Hodil mě do kufru.

V domě opuštěném,
rezavým zámkem uzavřeném,
drží mě v zajetí,
pocity mé nevnímá.

Pláču stále,
slzy polykám.
Temný člověk nevidí,
že pomalu umírám.

Ten temný,
poklekl přede mnou.
Utřel mé poslední slzy,
políbil mě…

a odnesl k posteli.

Hodil mě na postel,
výkřiky mé neposlouchal.
Ruce mi k hrdlu přiložil,
dech už mě opoušťel.

Jak mohla jsem si myslet,
že ten jež mě mučí,
by mohl být skvělý přítel,
a milovat mě navždy.

Přestal,
odešel.
Samotnou, poskvrněnou,
Mě v pokoji nechal.

Posbírala jsem poslední síly.
Utekla jsem,
z doupěte zla,
toho ďábla.

Pronásledována,
jeho psy,
zakopla jsem,
uhodila se do hlavy.

Psi mě dohnali,
z mého těla maso trhali.
umírala jsem pomali,
bolestí jsem křičela.

Pán přišel,
psi utekli.
Sehnul se k mému tělu,
trhnul mi krkem.

Tělo bez vlády, kleslo k zemi.

Duše odchází,
pekelná brána zamčená,
cesta do ráje,
už se otevírá.

Dívčina duše,
snad našla klidu.
Když její tělo,
bylo tak brutálně zavražděno.