Životní ústupek

Sám do hlubin propadám,
světlo se jen ztrácí,
šílenství se oddávám,
a bolest se vrací.

Ráno do světa lidí vstávám,
je tak povrchní a fádní,
sláva, tolik toho mám,
mi chybí jen to hlavní.

Tak fajn, jo tak dobře!
To je v pohodě,
trochu v žilách to vře,
asi kvůli dementní době.

A mám klid, na nic se už netěším,
už pocitů moc nemám,
nestěžuju si a nebrečím,
jsem tak dlouho sám.

Vzpomínám na strom, který krásu přináší,
už je jen kusem dřeva, co listy roznáší.

Dávno nevím, proč ještě vůbec žiju,
chléb a hry mi nestačí,
a na tenhle svět bliju!