Možná jsem pochopila...

Dívala jsem se cizím do oken,
záviděla jsem jim vše, co měli,
i to, na co dávno zapomněli,
každou maličkost,
růži ve váze,
lásku i hněv...

Stála jsem ve sněhové bouři,
přikrytá vlastní bolestí,
svíjela jsem se závistí,
s tichou modlitbou ke hvězdám,
chtěla jsem vše,
což jsem nemohla dostat...

Možná by stačilo,
být trochu skromnější,
nehledat nejlepší,
spokojit se s málem,
žít pro ten okamžik,
ale to jsem nikdy neuměla... to ty víš...

Chvěju se vzlyky,
lituji...slyšíš?