KONEC BEZ KONCE

V hledišti tajím dech vzývajíc Tebe,
snad nad hlavou vnímám jen zčernalé nebe.
Potlesky vpíjí se do hluchých uší,
však nejlíp víš, že smutek mi sluší.

Z cárů látky dere se na povrch umění,
stále mívám ta falešná domnění.
Ven pusou prolétne myšlenka chabá,
jsou to jen tušení pramálo blahá.

Z komika tragédem lehce se staneš
a ráno ve slunci bolestí vzplaneš.
Noblesa nenosí sedřený kabát,
pánové hltají jakostní tabák.

Hleď na mne tak jako na sebe,
ta nutkavá touha zítra se vrátí,
smrt zubatá mávne zakrátko na Tebe,
to dech se Ti marností krátí.

Já sundala brýle s růžovou clonou,
již prsten se roztavil v měď,
vzpomínky zobákem do očí klovou,
pod světly leskne se nejhustší šeď.