NEMOC JMÉNEM MARNOST

Jednotvárná melodie snění v nás,
přiblížím se k srázu bázně,
každý říká, užívej si světa krás,
já však raděj píši básně!

Tu vypíši svou samotu a stesk,
to nevykřičím skalám nebo mořím,
v poli, když ležela bych tiše,
mé tělo protne vedví blesk.

Hořím, to jest horečka běsů a hrůz,
rej maškar šklebících se zrádně,
do rtů vybledlých vpíjí se růž,
proč připadám si zrána prázdně?

Můj společníku, ty plná sklenko vína!
Tobě, já vím, že mohu věřit,
Ty jest má poslední to srdce víra,
Tebou svou krev dnes budu čeřit!

Pak položím se na pelest a vydechnu,
snad v úleku, snad v údivu svých očí,
k novému blouznění od plic se nadechnu,
snad z vína nebo trápení se hlava točí!

Ostří koutkem peřiny mne páře,
ale nezoufám, již ztratila jsem hlavu,
nepoznám ani rysy svojí tváře,
smutkem či láskou v marnosti planu...