Neměl jsem tě milovat

Vidím tě zas ve snu,
pak vstanu a už se proklínám,
vždy mě pošleš ke dnu,
zůstanu vždy sám.

A nevím co čekáš,
píšeš: "Já jen jak se ti daří?",
ta se tedy zajímá,
proč se tak ještě tváří?

Asi jsem byl zas naivní,
hodně jsem jí věřil,
jsem zkrátka moc upřímný,
taky jsem se trochu svěřil.

Jak si asi můžu žít,
byl jsem s ní moc rád,
ona se mnou nechce být,
umí hezké věci slibovat.

Tos měla spíš mlčet,
učím se zas zapomínat,
zas budu lítostí brečet,
někdy snad proklínat.

Tak promiň, že jsem pro tebe chtěl být,
o lepších dních jsem zas začal naivně snít.

Copak za to můžu, když vedle mě ležíš,
že se celý klepu, a něco se ve mně hne,
a když při tom se mnou mluvíš,
přijde mi to tak krásně známé.

I když takové věci ani neznám.
Nikdy nikoho tak u sebe nemám.

Kdybych věděl, že tolikrát mě opustíš,
víc tě tenkrát znal,
nikdy mě nepolíbíš,
Ani bych si tolik neubližoval.