Otloukánek...

Schovala jsem se za tvé lži,
ty zakryly mě dokonale,
před zraky lidí schovaly mě,
tak, jak jsem si to přála už dávno...

Dnes večer jsem se prodrala,
stíny nekonečna,
trnitou cestou bez pozlátka,
dlaní zbrocenou krví...

...a proto nemohu říct,
že jsem čístá a bez poskvrnky,
já neumím totiž lhát...
lhát jako ty...

Jsi prý stvořen z dekadence,
nezbývá mi než souhlasit,
možná pro to jsi mě tak fascinoval,
svou temnou odlišností...

Možná tě už nedokážu milovat,
v plné něžnosti toho slova,
už nechci tě ani tělem, ani duší,
možná je to špatně,
nikdo mě o tom nepoučil...

,,Děvko!" křičíš,
zbrocen kapkami absinthu,
bušící do mě pěstmi,
dokud nejsem umělecké dílo,
hýřící odstíny fialové,
taková, jakou si mě přeješ,
každý den, každou noc,
zbitou a poníženou,
udušenou tvojí touhou,
s bradou celou od krve...

(Vezmeš si co chceš,
s odporem i bez něj,
možná odejdeš,
možná se naposled rozmáchneš...)