Mám strach

Bojím se tmy
ne kvůli černé, ale tichu
co ve spáncích zní
hlasitěji než třepot kalousových uší
před hrabošem
který dobrovolně odešel z domova
a mně nezbývá nic jiného
než se mu podat
a zapomenout

Bojím se chvilek samoty
kdy nad talířem slyším lžíci
naříkat kovovými tóny
o hranu cibuláče
do kterých babička vkládala naději na vnouče
a já zvlčel a s příchutí genů
a Nořil se do náručí dělníků
po vzoru řeckých filozofů

Bojím se odmítnutí
na dva takty
život tak nemůže fungovat
i motor auta prošel rekonstrukcí
tak proč lidské city
závisí na dodání a spalování
když v květech fraktály
dodávají na složitosti a včely samou pílí
jsou obdivovány za vychytralost

I medonosky pochopily ticho
se zakalenými křídly
a s cibuláky hrají na babu

nebo si někdy viděl včelu
na talíři
to už musí být hodně zmatená

jak my když se klátíme ulicí
se sny ze kterých ani Coelho nesepíše knížku
protože jsou povrchní

Ale nevzdáváme se ho
protože jsme lidi
co všechno ví
a všechno vytuší
ale když se zamilují
jsou primitivnější než bakterie
ze kterých alespoň zvracíme za nocí
kdy ticho rozrazí strach z odmítnutí