Epilog mrtvého básníka

Stydne ranní káva, mě je to už fuk,
jsem totiž mrtvý, mrtvý básník samouk.

Vrah mnoha srdcí, co bez ohledů šel,
nezaslouží nic, než býti oběšen.
Netvor bez ohledů, nezaslouží slitování.
Jeho trest - nikdy nesní po setmění.

Musím pykat za hřích mnohé,
způsobem víc než krutým.
Mé lásky byli vždy strohé,
vyjma jedné, kterou překryl stín.

Jsem totiž vrah, možná tisíce žen!
Nezasloužím nic, než býti umučen.

Do starých kolejí vracím se zas,
začínám užívat všech dívčích krás.
Mé prokletí, můj trest - nejspíš jsou správné,
však ošklivé a kruté daně.

Je to snad prokletí??
Touha, láska, zklamání..

Nechci zas ublížit,
nechci zas mást,
Chtěl bych se přiblížit,
chtěl bych mít rád.

Nevidím cestu z marného boje,
co předem prohrán je.
Už nechci, nechci ubližovat ženám,
kdo mě zastaví? Asi já sám.

Ležím v posteli, krvavý nůž v ruce.
Znám svou vinnu. Nebráním se smrtce.
Prořízlé hrdlo. Zní poslední vzdech.
Vzpomínám na všechny, když končí můj dech.

Stydne ranní káva, mě je to už fuk,
jsem totiž mrtvý, mrtvý básník samouk.