Moje peklo

Já kráčel dál, sešel ze slunce svitu,
sešel jsem do temného lesa,
veden a podveden sám sebou
kráčím tím stínem, kroky nejisté,
smyslem opustěn, vinou pronásledován,
jen cesta cílem zůstala,
Valhalla v nedohlednu, srdce zemřelé,
duše chybami mými spálená.
Poskvrněn bezmocí kroky své zkracuji,
však konec a rozřesení nevidím,
není možnosti stín opustit, sem patřím,
sám sobě průvodcem i stůjcem...
Sníh se rozpustil, jarní poupata odkvetla,
Den za dnem, cas mě míjí bez povšimnutí
Moje slepé oči nic z toho nevidí,
Upřeny do země stejně nemají důvod vidět,
Smysl zmizel, stejně jako potřeba cíle
Význam vecí odešel, šeď pokryla svět
A já zašel do hloubky temného lesa,
Do stínu mojí duše, pekla svého srdce
A zkázy celého nitra, překročil já řeku
Ponořen klekl na dno, zahlcen vlastní vinou,
Ale nebyl to Rubikon, já kráčel Styxem,
Překročivše, topíc se jsem byl vyvržen na břeh
Smrt samotna mě zavrhla, peklo vykázalo
Vyvržencem z vlastní duše já stále kráčel
A stále byl na místě v tom lese stínů,
Svit slunce stejně jako moje duše opustily mne
A nechali samého s mými pocity,
Muka horší než sama smrt si prožívám
Vědom si svých nemálo chyb, pokryt beznadějí
jako prachem minulosti jenž vítr neodnese,
Čekám na spásné šílenství jenž stále neprichází
Vlastnímy démony zevnitř stravován
Na kusy rván a přesto živ nemohouce se skrýt
Kus nitra vyrván a odnesen, jen to zlé ve mně zůstalo.
Nemá konce tato cesta, nemohu zastavit,
Avšak nemohu už kráčet dál, nevidouce východisko…