Sníh

Snížek jí padá do tváře,
do té špíny na líci.
Jak obsah zvrhlého kalamáře
jsou její oči, když spílá měsíci.

Na druhé straně ulice,
na druhé straně světa,
stojí dívka v rudé róbě.
Jí slunce padá do líce
a vystihne ji jediná věta:
"Jsi Kleopatrou své době.."

Jsem snad jediný, co zachytí,
ten zlobný lesk v očích žebračky,
co porcelánové panence závidí
a prodává ubohé odznáčky?

A i přes bohatství, krásu lesk,
něco se se mnou děje,
něco ze mě sdírá kůži.
Najednou pocítím stesk
a už vím, že zle je.
Jdu k žebračce a koupím jí růži...