Pocity

Jak ve chřtánu vlčích démonů,
se s vůlí mé city potýkají,
Jest jim však vtesáno už i do náhrobků,
že proti osudu stejně nevyhrají.

Jak na špičkách u vousků kočičích bytostí,
chci plavat příč proudu a potom se topím,
snad jen pro svou pýchu a ve svojí hlouposti
že není mi šancí, ještě na okamžik nepochopím.

Jak kapička rosy, jež sklouzává z lístečku,
já kloužu pak do hlubin s věčně ztracenými,
jak souvětí bez smyslu, jež čeká jen na tečku,
jak ledová socha, co bojí se zimy.

Hloupá lpím na citech, které mě zabíjí,
držíc se emocí, jež mě tak bolí,
bez smyslu zůstávám tou, která promíjí,
s tím, že si rány své doléčím solí.

Na vlnách smutku a napříč sebeklamem,
bez síly, bez moci, bez všeho pochopení,
čekám, až nad hlavou pronesou mi: Amen,
s vědomím, že na mě nečeká žádné vykoupení.

To moře pocitů, toužíc mne vyvrhnout,
smýká mým tělem snad o všechna skaliska,
to mi však nevadí, nemám přec žádných pout,
jen chabou naději na cit, jenž nezískám.