Tichá výčitka

Už nejsem ta dívka, kterou jsem bývala,
která se často a upřímně smávala.

Co stalo se, kdy se to změnilo?
Kdy se mé srdce poprvé zlomilo?

Kdy poprvé skryla jsem tvář za dlouhé vlasy?
Kdy první hořká slza skropila mi řasy?

Nevím, je to už příliš dávno,
v mém srdci je teď tupé prázdno.

Mé bezstarostné dětství je dávno pryč,
ke štěstí teď marně hledám klíč.

Každý den přináší mi jen nová utrpení
a nevěřím, že se to někdy změní.

Teď často úsměv jen předstírám
a před světem se ukrývám.

A utíkám pryč, daleko od lidí,
co nic nechápou, lžou a závidí.

Od těch co nechápavě na mě shlíží,
jejichž zlá slova mi opět ublíží.

Copak mi nikdy nedopřejete klid?
Nemůžete mě prostě jen nechat žít?

Vy prostě jen nic nechápete,
tak myslete si o mě co chcete.

To vy jste tou věčnou příčinou,
proč naděje mé vždy zahynou.