Slzavé údolí

Každé ráno probouzím se
V pravém koutě kytka stojí
Její květ otevírá se
Zdalipak jí to bolí?

Jediné sny co mám
Jsou studené a mrtvé
Jsem v nich nahý a sám
A mé výkřiky jsou tiché.

Když do školy kráčím
Lidé kolem mě žijí
Když se v tramvaji držím
Oni svůj život hnijí.

V ruce baťoh, v hlavě strach
Dveře do třídy otvírám
A pak už cítím ten stah
když srdce své zavírám.

A oni se na mě smějí
Spolužáci mí milí
Co vlastně od nás chtějí?
A nicota sílí.

Jsou jako stín prázdní
Studené úsměvy mají
Jsou za oponou, za zdí
Jsou jen jako pouhé zdání.

Jejich slova neslyším
Jejich výkřiky jsou šepot
Jejich radosti netuším
Vnímám vzdálený třepot.

Sedím v lavici sám
Přede mnou učitelka mluví
Často sám sebe se ptám
Ví o mně vůbec? Kdo ví?

Když potom zvonek zvoní
V tom šedém světě stojí
Její vlasy krásně voní
Je tajnou radostí mojí.

Dívám se na ni, nervózní
Jediný pohled od ní stačí
Jako hlupáka, co marně prosí
Svým pohledem ten můj stlačí.

A tak dál údolím kráčím
Tím údolím slzavým
S břemenem svým se vláčím
S břemenem bolavým.

Řekněte mi lidé, prosím
Jak smích vlastně zní?
Řekněte mi, zda marně sním
Když sním jenom o ní.

Řekněte mi lidé, prosím
Jaké je to vlastně žít?
Řekněte mi, neb to nevím
Jak přestat jenom být?

Řekněte mi lidé, prosím
Jak nebýt navěky sám?
Řekněte mi, neb se děsím
Že to jednou vzdám.

Když v noci usínám
V pravém koutě kytka stojí
Její květ zavírá se
Já vím, že ji to bolí.