Slza markytánky...

Obnažen světem přišel jsi mezi nás,
Neznal jsi nic a přeci Ti jasné bylo vše,
Viděl jsi mne, den co den, zas a zas,
Naplňoval pomalu puklinu v duší mé,
Jsi jiný, opravdu jiný, hledám Tvou svatozář,
Určitě ji máš...naděje moje, srdce mé, Radime...

Svět planoucí nekonečnými ohni krutosti a nenávisti,
Uhasily ve svém blankytu oči Tvé,
Srdce naše zlomená pýchou a zlostí,
Vyléčil pohled na rty sametové,
Jež zdobily tu něžnou tvář,
Hladívala jsem ji každý den...naděje moje, srdce mé, Davide...

Čas, to on byl naším nepřítelem největším,
Lásku naši nikdy nespatřil, nechtěl, do bitevních polí hnal mne dál,
Dokázal jsi ho však zastavit, aspoň na chvíli a já se ptám jak, čím?
A přesto všechno, musela jsem Tě opustit, když tak sladce jsi spal,
Nechajíc Tě nelítostnému světu napospas.
Je mi to líto, strašně líto...naděje moje, srdce mé, Adame...

Bubny války zní a já v záři rudého slunce v dáli odcházím,
Slib mi, prosím slib, že nebudeš jako my, že budeš jiný,
Dokážeš to, jsi silný, jsi můj, já to vidím, já to vím,
Všem pánům krve totiž na Tebe sbíhají se sliny,
Další stín na bojišti, další mrtvý, neznámý, jeden z nás.
Ale Ty ne...naděje moje, srdce mé...

Motýl, jsi motýl a tak leť!
Synu...