Anotace: (Edit:To mi, prosím pěkně, bylo 13 let. Asi jsem dostala za pět z češtiny tak me postihla existenciální krize.)Jednou jsem se vbudila, asi ve 3 ráno... Měla jsem výčitky protože jsem všechno skazila, bez ohledu na ostatní... Musela jsem prostě něco napsat
Pomalu,
Ty cítíš..
Pomalu,
Jak vše ztrácíš...
Pomalu,
Cítíš svou prohru,
a začínáš dohru.
Už nemáš co hrát,
radši to zabal,
už nemáš co dát,
A teď.. Co dál..?
Snažíš se najít,
tu správnou cestu,
a nemáš kam zajít,
podřídíš se trestu...
Na svých rtech,
cítíš tu bolest,
cítíš ten strach,
Prokoukls' lest
Ale moc pozdě,
Koukáš tak prázdně,
Asi jseš na dně...
Padáš hloubš,
slyšíš ten posměch,
možná se divíš,
možná s'to věděl
Možná si myslíš,
proč si jen seděl..?
Teď na kolenou prosíš,
Nikdo tě neslyší,
nikdo tě nevnímá,
Nikdo už nemá,
co by tu řek'...
A ty,
pomalu padáš,
usínáš,
Ale netušíš,
že ráno,
už nepřijde...