Poslední vzdech

Hledíš na tu směsici stromů,
ale chtěla by ses vrátit domů?
Lehký vánek si pohrává s tvými vlasy,
zavíráš oči a vzpomínáš na hezké časy.
Slunce už se sklání k obzoru,
měla by ses mít na pozoru!
Za sebou slyšíš tiché kroky,
to tma sem přivádí tvé soky.
Odsud už není cesty zpět,
zabijí tě jak ranní mrazík květ.
Sehnou se pro ocelový pásek,
nevydáš ze sebe ani hlásek.
Nešetrně tě vezmou za ramena,
ale ty přece nejsi socha...kamenná!
Kolem tvého krku se omotá tak lehce,
není to těžší než posunout pěšce.
Naposled pohlédneš na zelený vřes,
tvé tělo pomalu ovládá třes.
Je to opravdu to,co jsi chtěla?
Teď ztratíš vše co jsi měla.
Otoč se a utíkej pryč!
To je ten jediný k záchraně klíč.
(Spěchej,už ti hrob kope rýč!)
Zběsile kopeš kolem sebe,
Marně,za chvilku budeš součástí černého nebe.
Drží tě ruce silné jako kmen,
z tohohle kruhu není cesta ven.
Panenky se ti protáčí,
za sluncem se už otáčí.
Z tvých rtů unikl poslední vzdech,
navždy ho v sobě zadusil mech.
Tvé tělo dopadlo na suchou trávu,
lidé teď popíjejí ranní kávu.
Sedíš u svého hrobu jako duch,
necítíš rozkládajícího-se masa puch.
U tvých nohou leží ocelový pásek,
teď už víš že jsi měla vydat alespoň hlásek?


Vzbudíš se,na čele máš pot,
od toho lesa už tě dělil jen jeden krok.