Dívenka

Obloha je temná
Zlá a nebarevná
A pod ní osamotě kráčí
Dívka co má šaty kratší

Na obloze letí pták
Bílý, ve tmě, je to tak
Dívka svoji hlavu zvedá
A zrakem svým ptáčka hledá

Bílý holub, černá vrána
Přiletěl - zazněla rána
Dívka ptáčka za krk chytá
Sama v noci neukrytá

Jeho bělostná pérka hladí
Na světě sama, svět ji vadí
Ale nyní s kamarádem
Jako mrtví jdoucí rájem

Pak zazní dívky prudký řev
Ze světla tma a z míru hněv
Chvilka krátká na to stačí
Mrtvý ji na rukou tlačí

Z rukou jejích na zem padá
Kdysi bílá - černá vrána
A dívenky oči brečí
Pták už nikdy neposvačí

Že už nikdy nevzlétne
Že tohle není správné

Dobro padne
Zlo povstane

Slzy jí tečou po tváři
Ačkoliv ve tmě, tak v záři
Dívenka tam sama stojí
Rány její se nezhojí

Ňadra smutkem zvedají se
A její dech zatají se
Když dopadá tvrdě na zem
Smutně smějící se blázen

A tak do rána dívka sedí
A do tmy ona jenom hledí
A nad životem přemýšlí
Proč smůla štěstí převýší

Proč lásku zrada střídá
Proč její kroky hlídá
Proč přátelé dobří jsou
Dokud potřeba nejsou

Proč pochopení střídá hněv
Proč všechny zajímá jen zjev
Proč krása těla přednější
Proč už nás duše netěší

Nejen sebe se dívka ptá
Ale odpověď nezíská
A tak smutek ji poleptá
A chrom se ve tmě zablýská

Obloha je temná
Zlá a nebarevná
A pod ní na černé zemi leží
Tělo dívky co bývala svěží