Bolest

Volám píseň beznaděje,
kterou nikdo neslyší,
které nikdo nenaslouchá.

Křičím a biju do stěn,
opírám se o stíny,
stíny v mém srdci,
tančím s mlhou,
halím se do ní.

Srdce zlomené, srdce to je mé,
proč jen není z kamene?
Proč lásku mám v srdci svém,
tu děvku, která mě ničí,
srdce mé leptá.
A ona ho rozleptá,
rozleptá a hodí do moře.
Se smíchem krutě veselým,
s vášní falešně opravdovou,
na mě ráda zapomene,
láska.

Ta bolest je sžíravá,
stejná a přec jiná vždy,
bráním se jí,
a ona do mě hryže,
mé tělo ubíjí.

Bráním se, však nemám cíl,
jdu tam, kde už vše znám,
kde však má ta cesta cíl?
Cíl, to slovo!

Má cíl, i smysl má,
však bitva má není prohraná,
budu se bít dál,
dokud nevydechnu naposled.
Budu se bít za váš, sny mé,
budu se bít za lásku, kterou nemám,
za dívku, kterou jsem nepoznal,
za život, který ještě nepřišel,
za Boha, který má mě rád,
za sebe, za svůj dech.
Ten boj nevzdám, nikdy ho nevzdám,
byť bolí.
Byť jsem jak pustý ostrov uprostřed veselí,
všem k smíchu,
všemi neznaný,
sám a sám,

ale dýchám.