Namaluju...

Namaluju bolest, která v mých očích žhne,
namaluju noc uprostřed dne.
Namaluju slunce s černým kazem,
a jak z azurového nebe padá bláto na zem.
Namaluju šupinatou vodu
a kopec plný děravých schodů.
Namaluju tlustou a tenkou čáru,
rozbité koleno a na něm asfaltovou škváru.
Namaluju černě svoje příjmení
spolu s tečkou, za kterou se nic nezmění.
Namaluju dny jako lacinou vstupenku budoucnosti,
moje statné tělo a v něm sypající se kosti.

A pak už nemám chuť malovat nic.
Nevyjádřím tu prázdnotu bez hranic.