Budiž mi lehká zem

V tomhle světě jsem nevítaným poutníkem,
a malým bezvýznamným puntíkem,
teď už však nemusím se lidí bát,
protože z dálky ke mě míří kat.

Sekeru vysoko zdviženou,
a oprátku v ruce vázanou.
A nenávist lidí obrácena ke mě,
dotýká se mě silně, avšak němě.

Kat prý smí zacházet se mnou dle libosti,
už dočkám se jen jediné milosti.
Teď drží mě pevně za šíji,
a já zavřu oči, ale jen na chvíli.

A lidé zírají na mě zdola,
když ruce a nohy, proplétá mi v kola.
Já vnímám už jen záblesky,
a na tváři hladí mě něžné paprsky.

Výhled na nebe mi postava zakryje,
a někde v dáli, vlk bolestně zavyje.
Já jen čekám na milost,
vždyť snad bolesti již bylo dost.

Až vydechnu naposled,
až přijde můj čas,
naposledy vzpomenu na tvůj hlas,
pak všechny křivdy uložím pod kámen,
a zaprosím, budiž mi lehká zem.