Opona smutků

Soumrak nade mnou visí
Všechno je stejné jako kdysi.
Přes tu železnou oponu smutků
Ke mě se nikdo nedostane,
Za ní jsem zazděný vskutku,
Nikdy to nepřestane.
Přes tu oponu nemůže nikdo projít,
Nemůže ne, nemůže ani v plné zbroji.

Ta opona je pevná jako skála,
Před ní moje radost stála.
Ale už tam nestojí, už to vzdala –
Ona už totiž zemřela.
Proč nemůžu projít? – často se ptala,
Ale nejmenší šanci neměla.
Ne, nebyla žádná šance,
Proto jí smrt sbalila rance.

Sám tady za tou oponou stojím,
Žít i zemřít se bojím.
Těžko něco dělat dál,
Těžko, těžko projít oponou.
Jak rád bych se smál
A složil čest radosti poklonou.
Však není a nebude cesty ven,
Nikdy už nebudu mít v duši den.