HOŠI DĚKUJEM!!!

Od malého dítěte jsem v český hokej věřil,
psal se rok devadesát šest, on poprvé udeřil.
Tehdy Turek s Čechmánkem kryli našim záda,
Kanada nás za bídu ve finále neměla moc ráda.
Hned dva roky na to, končili jsme na třetím,
abychom pak v Naganu unikli těm prokletím.
Rok na to nás za zlatem dovedl pan Hlinka,
v prodloužení s Finama nebyla to psina.
Další zlatou přidali kluci v Petrohradě,
kam se na ně celý svět v hokeji jen hrabe?
A tak se objevil rok dva nula nula jedna,
Německo nám padlo, už nedotknem se snad dna.
Najednou se hvězda zlatá někam na pár ukryla,
když pak v roce nula čtyři Hlinkova smrt zranila.
Vídní se soupeřovým pásmem dravec za pukem dral,
s třiašedesátkou hrál, Vašíček se jmenoval.
Znova se zas vrátili, aby Vídeň dobyli,
v Rize rok na to na druhém jsme skončili.
Do roku dva nula deset medaile pokaždé nám utekla,
tu sezónu zlatá parta pod Růžovou rukou vykvetla.
Z beku tehdy Rachna Kachna skóroval,
na nájezdy všem, Honza Marek kraloval.
A pak přišel ještě jeden rok,
kdy k finále chyběl malý krok,
bronz měl přesto býti zlatem,
znělo Českem jedním hlasem.
Čeká na nás nová šance, kdy na zlatou zas myslíme
sedmého zaří, dva tisíce jedenáct, tři naděje ztrácíme.
Opustili světlo světa, Rachna Kachna dolétal,
hokeji svůj život dali, hokej si jej také vzal.
Josef Vašíček a Jan Marek, už na nebeskou bránu táhnou,
snad tuhletu velkou bolest jednou blízcí zvládnou,
přeju našim zlatým hochům, ať na nebesích válí,
ti tři hokejovému národu na pořád v srdci zůstali.
A tak prosím naposledy, prosím potlesk těmhle třem,
a na závěr celý národ jednohlasně: HOŠI DĚKUJEM!!!