Bludička

Bludička,
domem bloudila,
kde zdi obkládané byly ebenem.
Sama kráčela,
tam, kam vešel člověk nejeden.
Však nyní, v této chvíli ticha,
opuštěná, osamocená zůstala,
v tom domě bez oken.

Bloudila,
jak ve snách chodila
a za každými dveřmi,
tma ji čekala,
tma ji objímala.
A ona stále dál ubírala se,
stále hlouběji propadala se,
do spleti chodem labyrintu světů.

V hale přítmí,
tmavé ebenové zdi.
Venku slunce svítí,
uvnitř však jen jejích vlasů třpyt.
A ona stojí, čeká.
Čeká na znamení,
na závan větru,
na záclon zachvění,
na pohyb stínu,
na neovladatelné pokušení.

Ona vykročila rychlým krokem,
a pak onen krok stal se během.
Běžela rychle, svižně.
Tep se jí zrychlil,
dech samozřejmě též,
jak blížila se ke dveřím,
na jejichž rámu byla rez.

Za kliku vzala,
ozvalo se tiché „cvak“.
Dveře otvírala
a v té krátké chvíli na ni padl strach.
Však ona jen zatla zuby
a pokračovala dál.
Pevným pohledem přeletěla sál
a její zrak padl na obraz na zdi,
to plátno ale tmavou stěnu hyzdí.

V tom díle růže plané jsou,
však barva květů rudá není.
Ne, nepoznaly červenou,
jen barvu noci podzimní.

Lehce se dotkla obrazu
a zůstala němá v úžasu
nad strukturou té malby.
Na chvíli se jí zazdálo,
jakoby růže se zachvěly.
Ano,
když dotkla se jejich květů letmo,
neznatelně se zachvěly.

Polekala se trochu,
ale hladila je dál.
Dotýkala se jich pomalu
a růže volaly: „pojď k nám“.

Se strachem zavřela oči
a řasy dotkly se jejích tváří.
V tom okamžiku cítila,
jak se barvy podzimních nocí sychravých
vpíjí do každého kousku jejího těla.
Barvy hlubokého moře do jejích očí,
odstíny mraků za letních bouří do kůže,
do vlasů, do rtů.
Nic proti tomu nezmůže,
nikdo.

Bludička v růži obrátila se,
součástí obrazu náhle stala se.
Na plátně,
na stěně
zdobené ebenem,
navěky bude doufat.
Doufat, že někdo jednou,
vejde do domu snad
a zabloudí k ní chodbou,
bez oken.

Navěky bude čekat,
navěky…