Období bolesti

Mé nitro křičí a zároveň slzy spouští,
jsem jako rozsekaný ptáče v houští.
Nemůžu mluvit, jak mi bolest hrdlo svírá,
jak pokořená je má víra.
Chci zařvat všechny sprostý slova světu do očí,
ale sotva ústa otevřu, tak mi knedlík v hrdlu zaskočí.
A místo toho line se vnitřkem těla roztrhaná slza jedna ze sta.
Prý se mám ovládat a nebýt sprostá.
K čemu, dop*ele, to slušný chování?
Sny strašný se mi zdaj, až to hrůzu nahání.
O mrtvém kocourovi ob týden zdá se mi
a hned ten den si prožiju peklo na zemi.
Zamručí mi ve snu, hryzne do ruky jako to dělal zaživa.
A já vím, že špatný den přijde a s ním situace tíživá.
Je to snad varování nebo jeho duše bloudí dál
že když potřeboval veterináře, tak ho nedostal?
Na všechno často chytám sprostou zlost.
Nechci si nechat nic líbit, nikoho brát na milost!
Nechci být pohádkovou holkou, která má pořád hodný srdce.
K čemu to, když vzteky kroutím si za zády ruce?
Proč mě ve snu kulometem cizí lidi zastřelí
a v tom dalším mám zase hady v posteli?
Co je to období mého života zač?
Proč každý je u mě idiot a nebo sráč?