Můj poslední vlak

MŮJ POSLEDNÍ VLAK

Sedávám sama den co den
v sešeřelém průjezdu tam někde na konci světa.
Jen tu stále a čím dál marněji
čekám na příjezd svého jediného vlaku.
Ještě jsem z něj nezahlédla ani kouř,
ale už dávno vím, že ho mezi ostatními zkrátka poznám.

Bloudím v prošlapaných teniskách den co den
po troskách svého jediného nádraží
tam a zpátky
jako bych chtěla najít další z tisíců popraskaných stěn,
vysklených oken,
rozlámaných lavic,
vysazených okenic
a vytrhaných kusů tratě
všude, kam jen dohlédnu.
A i když dobře vím, že mi jednou můj vlastní, řítící se strop zlomí vaz,
a navždy zmaří vidinu mé poslední naděje,
já sem stejně zítra znova přijdu,
abych mohla vyhlížet ten svůj vlak.

A pak jednoho dne, na poslední nezborcenou stěnu
dopadne tvůj stín, jako jizva na ranní sluneční tváři.
Táhne se líně, jak klopýtáš bos přes pražce nekonečné trati,
klesá s tebou na kolena
a s rozervanou košilí v unavených rukou se sklání
nad posledním kusem vypáčené kolejnice.

Uzlíčkem v tvé dlani pak tiše stírá
kapky mé zčernalé krve
látka v tvých bolavých prstech tak slastně skřípe...
tak takhle zní píseň příjezdu mého posledního vlaku
tak takhle to má od začátku do konce vše být... .