Smrt stáda

Kráčím dlouhou alejí,
Alejí oběšenců.
Po zemi se těla válejí,
Těla těch zatracenců.

Neposlouchám havranovou píseň,
Já tu píseň zpívám.
Je z ní slyšet smutek, žal a tíseň,
Když se na ty zdechliny dívám.

Krkavci kolem krouží,
Slyší mou melodii.
Procházím krvavou louží,
Na kopci vlci vyjí.

Často se sem musím vracet
Dívat se na to stádo
Z toho pohledu chce se mi zvracet,
Však Ďáblovo srdce vidí to rádo.

Smrt nikdy nespí,
Jen člověk často spinká.
Pravda usnout nesmí…
Usla – umíráček cinká…

Dekadencí tyto stáda vládly,
Teď pomíjivost „sebe“ pochopily.
Jejich úpadkové hodnoty padly,
Už nejsou, nic není – byly!