Zoufalství

Smrt,smutek,zášť,
co jen to je za slova?
Je to jak mít na sobě plášť,
co štěstí se vzpírá.
Už nikdy se neuleví člověku,
který nemá se komu svěřit.
Ten rozhodne se ke kroku,
ale neví jak to má skončit.
Matky se bojí,
s otcem mluviti neumí.
A když někoho potká,
ten hned ho zas opustí.
On asi si to zaslouží.
Bez jeho psa,
byl by teď troska,
co ležela by v hrobě,
kde tma je jak černá kostka.
Pochopení hledá
a nenalézá.
Hned do kouta si sedá
a s depresí hlavu zvedá.
Tu vidí nůž
a bere jej do dlaně.
Proudem teče růž,
on vidí to bezradně.
Najednou šeptá si:
"Proč,tak sakra proč?"
A pomalu zvyká si,
že Smrt říká:"Tak pojď a skoč!"
Smrt je dáma,
co pronásleduje mne zrána.
Ta stará dáma,co nezná ne
a co jednou provždy skryta plachtou zůstane.
Smutek a zášť,
slova známa autorovi.
Jak černý plášť,
co nosí po Satanovi.
Nevyjadřujeme se pouze slovy,
ale i činy a pohledy.
A proto potlačení,
řešení není.
Však stává se zřídka,
že lidé jsou přímý.
To bude ta víska,
kde už nežijí živý.
Autor doufal,věřil a hledal pomoc.
Však ta zmařena byla dříve,
než došla svého cíle.
Nebo snad začátku?
Ten kdo to psal,musel být na sračku!
Psychicky na dně,
je člověk zoufalý.
A proto ladně,
snaží se o chvály.
Slova jsou občas,
jenom kus hloupostí
a taky ohlas
některých blbostí.
Mluvíme často,
někdy i o ničem.
umíráme brzo
i se svým niterním celníkem.
Zradíme blízké,
pro jejich dobro.
Pak to v nás třískne,
je tu to smutno.
Lžeme jim do očí,
říkáme:"Mám se fajn!"
Pak jiskra přeskočí,
...ne to bylo najn.
Tak co,
umíte už nyní,
poznat kdo lže,
kdo šidí?
Pesimista umírá,
hrobař jen kouká.
A tak to končívá,
když už ani vítr...
...nefouká.