Kazisvět a víla

A zvonek zvoní, skoro skomírá
v hluku sedí pán - nevnímá.
Kosti zarezlé věčným stářím několika 10tek let,
je hluchý, sobecký, zlý - je kazisvět.

Hodnou ženu utrápil jako černý páže,
sám pije víno, ale vodu káže.
Ruce má hrubé od práce s lopatou,
sám přišel chudý a vzal si bohatou.

V jeho srdci vládne zima,
oči studí jako led,
zahrávat si není psina,
tohle je sám Kazisvět.

Žena byla jako víla, přístav lidské naděje,
kdo vzpomene na ni, srdce se mu zachvěje.
Všem byla po vůli, pomohla ráda,
on pomluvil ji poté a ukázal záda.

Sama lásku rozdávala, ale nikdy nedostala zpět.
Její děti pro ni byly celý svět.
On utrápil ji, děti odešly a zůstal tady sám.
Snad i svět řekl si - "Teď ho potrestám"
Všichni jeho známí najednou dali ruce pryč
a život na něj upletl ocelový bič.

Sám v křesle sedí, zvonek řve,
jeho poslední záchrana,
ale jeho hrdost nechává ho sedět,
v domění , že vždycky vyhrává.