Samota kráčí po skleněných schodech

Samota kráčí po schodech skleněných,
a svoje dluhy nesplácí,
jen pomalu stoupá těžká jako hřích,
když srdce steskem krvácí.

Jednou snad dočká se schodu posledního,
jak březí vzpomínka opře se do nohou,
sklo se pak prolomí pod velikou tíhou
a dvě smutné oči se rozpláčou.

V pustině krvavé jak písek v kolbišti,
pod kroky smutných dam , až do nebe se pne
nekonečná řada skleněných schodiští
a každé z nich je jinak vysoké…