Šňůra bolestí

Kapku za kapkou,
slzu za slzou,
perlu za perlou,
navlékla na šňůru,
kterou dosáhla na nebe.
Po těchto svých slzách, smutcích,
stoupala nahoru,
jako do vysoké věže.
Stoupala nahoru,
stále výš,
chtěla slyšet: pojď dolů,
ale ty sis jen řekl: stejně neuslyšíš...
Šplhala nahoru,
míjela dávné nešťastné lásky,
míjela smutky pro ty, kteří se nevrátí,
vrátila se k slzám samoty,
znovu prožívala všechny bolesti,
které kdy cítila.
Stoupala stále dál, k výšinám,
minula stesky po lidech,
kteří jí byli nejbližší
a kteří jí dávali chuť žít.
Ty ses odvážil, zavolals, zakřičels,
ale ona už byla moc vysoko.
Slyšela jen vzdálený výstřel
a ucítila na tváři mokro
- další slzy...
Vtom se Ti po tváři skutálela perla,
jasnější než všechny ostatní
a šňůra slz se rozpadla
a tvoje láska padala s ní,
padala dolů,
z té obrovské výšky
a tys stál, hleděl na ni
a slunce ti bránilo svými paprsky.
Padala stále hlouběji a hlouběji,
do propasti, kam se nedostaneš,
kam snad nikdy nevkročíš,
tam, kam vstoupí pouze Ti,
kteří svůj život zatratí...