Hvězdy

Šlapajíc po úzké pěšině
ptal jsem se hvězd
co dělat mám a co ne,
a proč koukají tak smutně
vždyť já smál se na ně!
a oni – mlčící jest.

Začalo poprchávat
v tom nočním tichu
chtělo se mi spát
a probudit se druhý den
myslet si že jen
stačí říkat juchů!

Jenže hvězdy shlížely dolů
tak ledově - tak plaše
v tom mrazivém kolu
a já smál se, já smál se
ony říkali „Tys zase
naděje naše“.

Ptám se jich, co tím míní
já jejich nadějí?
na světě hýbají provázky jiní
a co já jim mohu dát
„Můžeš se na nás usmívat!“
proč oni se sami nesmějí?