Šaty z mořské pěny

Ze smutku se maličká víla zrodila.
Víla, co na slunci se třpytila,
co její kůže měla slanou chuť
a barva jejích vlasů mi připomněla rtuť.

Víla, co letěla bez křídel,
bez nároku na záchranu
vstříc modré hladině, v ústrety oceánu.
A když dopadala, chytila ji mořská pěna,
chytila ji a do bílých šatů zahalila.

Bílé šaty se závojem s pravými perlami,
které ke svatbě nejsou určeny.
Tyhle šaty navěky bude mít
aby jí připomněly, že nemusela žít.

Že proto má svou sukénku,
protože povstala ze smutku,
že proto má svůj závoj s perlami,
protože žila lidskými bolestmi,
že proto má svou halenku,
protože donutila mladou dívenku
k pláči…