Přelud

vlasy jako ohen rude
tělo krasne kapsy chude
vítr fouka na její líčka
před světlem přivíra svá víčka

v očích í slzy zaří
stekaji ji po jeji tvaři
hlavu smutkem k zemi skláni
netuší kdo stojí za ni

zvíře,člověk,nebo sen
chodíva s ním stale ven
nevidí ho jen jej cítí
voní jako luční kvítí

bere ji ssebou do lesů
mívá ssebou párek psů
jejich štěkot hrozný není
pomáhá ji k zapomění

jednou vzal ji na louku
jenž podobna je palouku
kde ve strom vysoký se obrátila
a domů již se nevrátila

on dále pěstuje si svůj sad
jednou sto bude jich mit snad
a všechny tiše zpívat budou
o tom jak potkaly dívku chudou...