Stopy

Pár smutných stop, co krčí se ve sněhu,
Jinovatka, to bílé nic ulpívá ve vlasech,
Jak mořskou pěnou jít, nedospět ke břehu,
Žádná zkratka, jen led vězní v strmých zdech.

Znám ty stopy, nesmím se však dotknout,
Rozpustí se, led smí srdce protnout...
Zchladit ty city a umírnit bolest,
Ledové štíty chci s sebou si odnést.

Pár zjihlých stop, co se vysmívá v písku,
Brodím se, klopýtám, stopy jsou magnetem,
Čert jen to ztop, že se nedočkám zisku,
Pouštní bouř pročítám, jenž vládne nad Světem.

Já znám tu horkost, když spaluje útroby,
Jizvy mám na srdci, jak temné ozdoby,
V dunách se ztratit a nemyslet na návrat,
Na cestě bez cíle, v životě věčných ztrát.

Pár chladných stop snad vede mě do Nebe,
Stoupám vstříc oblakům, světlo mě oslní,
Možná jen blouzním, to Nebe je pro Tebe,
Unikám šedým dnům, jako když blázen sní.

A pak už jen pád, jehož volnost mě uhrane,
Do pekel horoucích, třást nechci se zimou,
Satanův hrad a pak bolest ustane,
Poušť je pryč, není sníh... ...a slova jen plynou.

Co vzkážu potůčku, jenž stéká do dlaně?
Jak rudý drahokam krev zbyla na ráně,
Jen ať si putuje, co chce si tropí,
Blázen, kdo miluje, já znám ty stopy.