Můj živote, má představo

Srdce němé bolestí,
je sevřené do kleští.
Pláče, sténá, naříká,
svůj žal v mysli polyká.
Slzy mají sílu hlasu,
i city mají tloušťku vlasu.
Duše křičí pláčem dětí,
když řeči mají ostrost tětí.

Planá naděje roztaví tmu,
když budím se z mého hořkého snu.
Pak krev s lehkostí oblaků
se rozpouští do rozpaků.
Láska při kráse zvonění,
za východu světla souznění,
se v horizontu objevuje
a moje tělo zaslepuje.

Teskno mizí s odlivem,
však vrátí se mi s přílivem.
A já se bojím jít zas spát…
Budeš mě mít ještě rád?