Rozhovor s větrem

Větře, půjč mi svá
křídla,
vždyť to není cesta,
toť strmá skála,
propast mého života.

Ty pluješ si mezi mraky,
tančíš na bubny hromů,
ty nevíš, že já bych taky,
sedala na střechy domů.

Větře, já za co
se biji,
to rozpadá se mi,
v nic se změní něco,
prachem jsou mé sny.

Ty si létáš s ptáky,
do nebe i do pekla,
ty nevíš, že já bych taky
s nima utekla.

Větře, ty jsi svým
pánem,
jiní rozhodují za mě,
však já někdy tolik sním,
a pak jsem na dně.

Ty se míháš s blesky
na nočním koncertě,
ty nevíš, že já bych taky,
měnila za ten ve městě.

Větře, tak obejmi
mě,
vysaď mě do oblak,
nové síly dodejmi,
než tu skočím pod vlak.

Ty dáš mi otázky,
na něž já čekala,
jestli já bych taky,
do písku slova foukala.

Do písku němého,
který ti neporadí,
do písku směšného,
co moři je vyzradí..

Větře, můj milý,
větře,
hledíš na osudy lidí,
to můžeš v každé chvíli,
ač něco snad jim chybí.

Ty mi řekneš to,
co já přece znala,
jestli já bych taky,
věkům věků čelit chtěla.

Bloudila sama tam,
tam, kde i ty jsi sám,
bloudila sama po světě,
počítala léto po létě.
Létala...bloudila..
a po životě lidí
toužila.