Smuteční zátiší

Smuteční zátiší

Vybledlé fotky všedních dnů
na stěnách mizí po ránu.
Smutek stéká po stěnách,
černý pás oken, z níž jde strach.

Popadám dechu, nadávaje si,
stále pohřbená mezi své běsy.
Rána mě děsí.

Ty fotky na stěnách, dni, konečně smaž.
Záclony na oknech- pohřební rubáš.
Dusí světlo, venku honí se sloty.
Stále pohřbívá mě do temnoty.

Jedna židle se svým stínem
nese tělo zbité splínem.
Hrnek s kávou a cibulovým vzorem
stává se v příšeří živým tvorem.

Kolikrát začal den, to nespočítám ani.
Pláču do náručí váze s květinami.