Po kremaci

Z osamění,
hledí dlouze na zem.
Špinavý prach a dva páry bot.
Nahlas si šeptá, je jenom blázen.
Těm mnohdy přichází samota vhod.

Dva páry strojené
v lesknoucím laku.
Muž je má nazuté,
ona ne..
Zná tuhle podlahu drobného zmatku.

Jen ona ví,
brázdu v očích má..
Jen ona ví,
že je neviná.

V osamění podléhá,
já tíhnu k dalším úvahám..

Ta zbabělost muže trhne mi žlučí,
rozporů plný, uhýbá pohledem.
Neslyší, nechce, jen tupě čučí
na sebe do okna oknem zas ven.
Uniká stíhaný šepotem..

Jen ona ví,
slova si drmolí,
proplétá zpocené ruce.
Jen ona ví,
jak láska zabolí,
když v popelu mrtvého,
rozpráší po poli.

A vklouzne do bot, odchází..