Rána, která nezarůstá

Když je člověk na konci svých sil,
vzpomíná, kdy pes doma vyl.
Naslouchá všem těm řečem
a přitom cítí jakoby bodnutí mečem.
Přímo do srdce,
do středu duše, cítění a života,
přímo do srdce,
kde teď cítí je, ta chvilková samota.
Tam v nitru se dusí smutek,
cokoliv udělám je špatný skutek.
Pomoc ať se dostává těm,
co ji potřebují.
Noc, kterou vysává den,
slouží k umoudření.
Line se ze skulinky
a má převeliké účinky.
Přesto se cení,
že vícekráte tu není.
Utíká od nás pryč
a představuje veliký kýč.
Najednou někdo je doma ztracen,
tak jako strom, co již byl pokácen.
Domov je pro něj cizí,
jako když ztrácí se, mizí.
Pouze kudrnatá, chlupatá potvůrka,
táhne mě zpět,
ta malá psí nestvůrka,
to je můj květ.
Můj sladký bafánek,
i když je to jen zvíře,
můj milovaný hafánek,
co občas vyletí z kůže,
jinak chová se tiše.
Kvůli němu a pár lidem,
musím tu být.