Osamělé světlo

Sem tam je vidět na smutných domech půlnoční světlo. Je malé, stejně jako sny, toho co bdí. Nikdo netuší, že stařec je opět mlád, má úsměv na tváři do doby, než únavou mu hlava poklesne. A to je čas pro můry marnosti, které ho budou dusit do chvíle té, než zahouká sýček. Ví to můry a ví to i stařec.

Hrnek černé kávy
vydal vůni do šera
aby doplnil ten večer šedivý
ve kterém stařec žmoulá slova
slova marnosti ztracené již dávno.

Dům usnul již
jen jedno světlo svítí
do noci můr
které hladově čekají
až usednou na hruď
unaveného starce.

Zatím vzal z talíře
meruňky barvy liščích tlamiček
a jednu po druhé
nechal vůní medovou
rozplynout ve rtech svých
pro pocit představy vzdálené.

Oknem otevřeným
napadali noční sršni
za světlem půlnočním
té noci milosrdní
přenechali starce můrám.

Epilog
Nebylo ochrany, nebylo zbraně proti kráse této šíje, těchto ramen a ňader, která se zdvíhala v blaženém dechu života. Žena vystupovala z hlubin světa a stoupala dál kolem žasnoucího muže – a stoupá věčně jako ta, do jejíchž nemilosrdných rukou je vydáno nebe i peklo.

Gerhart Hauptmann – Kacíř ze Soany