Víla a zvíře

Víla a zvíře

Slunce vychází a
krásný den začíná.
Víla se probouzí
a pomalu vzpomíná.

Na včerejší den
co ten zvláštní pocit měla.
A dosud o něm nevěděla.

Před pár dny dělala svou
běžnou práci.Starala
se o kytky.A tu z ničeho nic.
Objevil se princ.

Pěkný,mladý a urostlý byl.
Šatstvo pěkné měl.
Ničím chmurným nepůsobil.
I když možná chtěl.

Tu troubení z lesa
začalo se ozývat.
Hlučné a nemotorné
o tom že to byl netvor nebylo sporné.

V keři,trávě v každé větvi,
začalo se něco hýbat.
Poslední paprsky zapadly.
A začalo se stmívat.

Princ u ohně a zvíře v keři.
Tihle dva tvorové si
Své síly dnes změří.

Ale co víla?
Co ona má dělat?
Teď v noci,když už její síla slábne.
Pro kterého se má rozhodnout.
Který z nich padne.

Člověk krásný je
Ale duši v sobě nemá.
Ubohé zvíře trýzní
Po úspěchu a krvi žízní.

Zvíře po jídle jen touží.
Hlad má převeliký.
Koutkem oka za květinou vidí vílu.
On není malicherný .A nepoužívá svou sílu.
Jenže protivník až
Moc malicherný je.
Čepelí z uloveného tvora
kůži stahuje.

Víla na kmeni sedí
a celé to ráno vidí
kapky slz a hluboký pláč na
kolenou roní.

Teď už ví ke komu
ty city chovala.Čistou
duši to zvíře mělo.
A na vílu určitě nezapomnělo.