_Záhir_

Krajinou stříbrných polí,
k mlýnu a řece z kašmíru...

vedls mě po hedvábné nitce.

V perleťovém moři bez špetky soli,
v měsíčním zálivu...

uspávals mě sladce.

Svými sny,
krajinou po válce,
zpívals mi,
držels mě za ruce.

...

Nekonečnou pouští,
spálenými lesy...

táhls mě za sebou
na šibeničním provaze.

V moři krve,
v temné cele...

topils mě bezcitně.

Nočními můrami,
uprostřed vřavy,
křičels na mě,
vpálils mi značku do srdce.

...

Mám otevřené oči lásko,
minulost se teď jeví jinak, jakto?
Každý svůj život do vlastních rukou bere,
tak říkám sbohem, můj Záhire.