Když se život hroutí...

Hledám znovu svůj svět,
který před očima se mi hroutí,
mám pocit,
že prolomí se se mnou led,
a nezbyde mi ani srdíčko z pouti.

Zřejmě nejsem na všechno sama,
Světe, proč ubližuju lidem,
které mám ráda?

Mám srdce, tělo i svou hlavu,
mám víru, a přesto každého klamu.
Kam zmizel úsměv,
který zdobil moji tvář,
proč proudem stékají mi slzy na polštář?

Na milion otázek ptám se sama sebe,
odpovědi neznám,
jen někde v dálce,
vidím tebe…
Vzdaluješ se, nechceš mě znát,
je pravda, že sbohem chceš mi dát?

Život na kousky se mi rozpadá,
pro sebe říkám si:
„holka co tě to zas napadá?“

Venku už tma velká, tmoucí,
mé srdce nechce strachem přestat tlouci.
Mám strach co bude dál,
co zase na mě spadne,
kdyby se na to aspoň život ptal,
připadám si jak růže,
která vadne…

Existují tisíce slov a tisíce vět,
ale teď na co mi jsou,
když hroutí se mi svět?

Pohled do očí často řekne víc než slova,
nemůže ublížit,
to se nedá…

Nejsem loutka,
s kterou si někdo může hrát,
jsem jen holka,
která chce,
aby ji někdo měl rád.

I přes slzy chci se usmát,
i když to nejde,
třeba mě smutek,
a tohle všechno časem….přejde! …