Bloudění životem

S velkými sny, smutky a stesky,
tužkou po papíře brouzdám,
jdu po stopách elfí stezky,
životem se jen tak loudám.

Na nebi vidím maličké dráčky,
šťastně se kolébají mezi mráčky.
Hvězdy v korunách mohutných stromů,
ozvěny divokých šelem vzdálených lomů.
Jsem zmatený, snad však ne ztracený.
Já vím, můj život je bezcenný!
Přesto mi posviťte, chci jen trošku dál!
To snad ne, ale temný les se mi smál.
Chtěl bych už vidět slunný den,
pokud to není zase ohromný sen.
Tmavých stínů zas však přibylo moc,
nekonečná to moje noc!
Ocitám se na břehu ohromného jezera.
Vím, můj život vyplňuje dlouhá mezera.
Děsí mě pohledy zdejší chásky,
chybí mi velmi trápení a lásky.
Na hladině odráží se světlo Měsíce,
živote nepěkný dej, dej mi více!
Zamyšlen, dumaje a rozjímaje,
okolí mi ještě neodkrylo všechny taje.
Z hlubin se vynořil vodní bazilišek,
v pozadí ozývá se ještě vytí lišek.
Uchyluji se zpět k nebezpečí stezky
oblohu začali hýzdit hromy a blesky.
Chci mít ještě šanci žít,
milovat, učit se, alkohol pít.

Jsem mokrý, už klopýtám a padám.
Netušil jsem, že pod dno si sáhnu.
Skončil jsem zase ukrutně sám,
možná do rána umřu v tom bahnu.