Zvon

Temnota je můj jediný domov,
schovám v ní své slzy,
bez ní si nedokážu představit život,
můj čas přijde už brzy.

Temné obrysy stromů když se zešeří,
mám chuť vyběhnout ven,
to mě už dávno neděsí,
připadá mi to jako sen.

Všude je jen velká tma,
hvězdy zářivě svítí,
nad hlavou prolétla mi vrána,
jsou po nebí poseté jak kvítí.

Nevidím před sebe na cestu,
jdu jen podle vzpomínek,
snad zde štěstí naleznu,
v dálce vidím plamínek.

Plamínek dodá mil naději,
srdce mi radostí poskočí,
nechci tu svou beznaději,
však co vidím mě zaskočí.

Bezvládné tělo leží na zemi,
co když tu nejsme sami,
mám strach, tělo mrazí mi,
v té ocelové pláni.

Rozhlížím se okolo, nikoho však nevidím,
husí kůže proběhla mi po těle,
nevím, co udělat musím,
nic dalšího se však neděje.

Najednou ze stínů vyjde on,
srdce se mi leknutím málem zastavilo,
v ruce drží velký zvon,
to, co vidím mě ještě víc vyděsilo.

Blíží se ke mě,
najednou vykřiknu,
tváří se zděšeně,
za sna procitnu…